Co je ve velkém, to je i v malém

Žasneme nad bohatstvím tvarů pískovcových skalních měst v Českém ráji, na Kokořínsku a v dalších oblastech severu a severovýchodu Čech. Ale stejně užasneme, pokud si prohlédneme zblízka jejich povrch.

Kámen je rozbrázděný nesčetnými malými důlky přimykajícími se jeden ke druhému, takže skoro připomíná včelí plást. Označují se jako aeroxysty nebo také voštiny a vznikly zajímavým způsobem. Jak foukal vítr a ze skal se zároveň drolila zrnka písku, vzdušné víry způsobovaly to, že na povrchu skal zrníčka kroužila a tak vymílala kulaté jamky. Dalším působením větru a vody mohly vznikat menší i větší prohlubně i malé jeskyně.

Kamenné varhany

Správně jde o sloupcovitý rozpad čediče, což je tmavá hornina sopečného původu. Přirovnání k varhanám je víc než výstižné. Nejvíc takových útvarů se nachází na severu Čech, asi nejznámější je Panská skála u Kamenického Šenova.

Jak čedičové sloupy vznikly? Docházelo k tomu v tělesech sopek, kde žhavá láva rychle chladla a tím rozpraskala. Proč ale do tak neuvěřitelně pravidelných dlouhých sloupců, můžeme se spíš jen dohadovat.

Ještě před větší záhadou stojíme tam, kde se do takových sloupců rozpadá pískovec. V Česku je to na jediném místě, ve skalním útvaru Dutý kámen u Cvikova. Pískovcové varhany, vyvinuté v části skály, tu i odborníky uvádějí trochu do rozpaků. Nejspíš vznikly na dotyku se žhavou lávou proudící v podzemí, která pískovec zvláštním způsobem vypálila a tím mu propůjčila tvary, jaké jinde vytváří jen čedič.

Vrásy a zlomy

Tektonika je těžko přeložitelný výraz, a proto se raději rovnou zaměřme na tvary, jaké jejím působením vznikají. Na různých skalních plochách můžeme pozorovat vrásy, vrstvy zprohýbané až tak, jako by šlo o nějakou ohebnou hmotu. Jinde naopak skály praskaly a posouvaly se, vznikaly zlomy. Na některých zlomech můžeme spatřit i takzvaná tektonická zrcadla, ohlazené plochy vzniklé tím, jak se dva skalní bloky navzájem o sebe třely.

Zatímco vrásy vznikly tlakem na vrstevnatou horninu, zlomy jsou výsledkem napětí ve velkých horninových masívech. Obojí bylo způsobeno horotvornými pochody, při nichž se formovala pohoří i celé kontinenty. Neprobíhaly ovšem ze dne na den a někde dokonce ještě pokračují. Alpy i Tatry dodnes nepatrně narůstají do výšky a údolí Rýna se naopak zvolna propadá. Ještě víc se hýbou jihoamerické Andy, proto jsou tu tak častá zemětřesení.

Viklany a bludné balvany

Jsou si zdánlivě podobné, ale jejich původ je různý. Viklan vznikl zvětráním masívu pevné horniny, nejčastěji to bývá žula nebo podobná vyvřelina. V místech původních puklin se kámen především působením mrazu a ledu obrousil a ohladil, ale přitom zůstal na místě. A tak došlo někdy až k tomu, že takový balvan balancuje na skále, podepřený v jednom jediném bodě. Kdyby se narušila rovnováha, mohl by spadnout a to se opravdu někdy i stane.

Na Sedlčansku nebo na Plzeňsku u Žihle můžeme najít i více viklanů blízko sebe, vždy v žule. Je to způsobeno druhem horniny i podmínkami, za jakých zvětrávala.

Bludné balvany na své nynější místo skutečně „dobloudily“. Některé k nám až ze Skandinávie přinesl někdejší polární ledovec, který v době ledové zasahoval na sever Čech a Moravy. Ledovec dávno roztál, balvany zůstaly. A tak můžeme například na Opavsku najít velké valouny žuly, jaká se jinak vyskytuje jen ve Švédsku.

Jak od sebe viklany a bludné balvany rozeznáme? Není to složité. Viklan vždycky stojí na skále ze stejného materiálu. Oproti tomu bludný balvan představuje cizorodé těleso z materiálu odlišného od místního podkladu. Najde se i tam, kde žádná skála není v dohledu.

Jak vznikají krápníky

Tvoří se pouze ve vápenci, protože je to jediná hornina, která je za určitých podmínek nepatrně rozpustná ve vodě. Rozpustnost je to opravdu jen mizivá, ale pokud působí po dlouhé tisíce let, vykoná i tady příroda velké divy.

Nejprve voda po puklinách pronikne hluboko do vápencové skály a vytvoří tam jeskyně. A jak trvale prosakuje z povrchu a již v sobě nese malé množství rozpuštěného vápence, ten se pak znovu sráží a pomalu vytváří krápníkovou nádheru, jak ji známe. Tak postupně vzniknou od stropu visící stalaktity, ze země vztyčené stalagmity i srostlé sloupy stalagnáty. Pokud tedy po krápnících stéká voda, pak stále rostou a jejich vývoj se zastaví až po vyschnutí.

I krápník je tedy kámen, i když vypadá křehce. Skutečně křehká jsou ovšem jenom brčka, tenké duté krápníky, které se při nešetrném dotyku snadno rozpadnou. To proto, že přirůstají jenom do délky a nejsou ještě zpevněné dalšími vrstvami uhličitanu vápenatého. Někdy si můžeme všimnout, že malá brčka visí i z betonových staveb, třeba z mostů. I beton je totiž vápenatý materiál, na který dešťová voda působí stejně jako na vápenec v jeskyních.

Kdybychom krápník rozřízli, zjistíme, že má vrstevnatou stavbu, vlastně letokruhy jako dřevo. Můžeme na nich sledovat, jak pozvolna přirůstal.

Za některé přírodní krásy vděčíme ve skutečnosti lidem

Je to někdy až k neuvěření. Před staletími byla v oblasti Českého krasu sice stejně malebná krajina, ale romanticky rozeklaných skal tu bylo o hodně méně než dnes. Většinou to byly sice strmé, ale zaoblené kopce. Pak lidé začali lámat vápenec, který se tu vyskytuje ve velkém. Dnes bychom řekli, že devastovali krajinu. Ale těžba postupně ustávala a zbyly po ní odlámané skály, které tu předtím nebyly.

Řadu z nich dnes obdivují i odborníci ze světa, protože díky někdejší těžbě tu vystoupily na povrch unikátní geologické jevy. Tak třeba ve starém lomu Klonk u Suchomast v blízkosti Koněprus je přesně vytyčena mezinárodně uznaná hranice mezi vrstvami siluru a devonu. Má tam dokonce svůj pomník.

Taková místa najdeme i na území Prahy, která tak představuje ojedinělou výjimku mezi evropskými hlavními městy. Jezírko v Hlubočepích (Praha 5), posazené mezi vápencovými skalami, známe jako kulisu z pohádkových i dobrodružných filmů. Ve skutečnosti je to zbytek dávno opuštěného lomu, zatopeného vodou. Těžba tu navíc odkryla zajímavý úkaz, ohnuté vrstvy kamene nazývané flexury.

I skála pod Barrandovem vznikla převážně lidskou činností. Úžasně zvrásněné vrstvy prvohorních vápenců nemohl nikdo spatřit až do té doby, než se tu stavěla železnice a část kopce bylo nutno odlámat. Pak teprve tyto tvary vystoupily na povrch.

Přírodní výtvory, na kterých se takto podepsal člověk, se označují jako antropogenně přetvořené.

Proč kamenné výtvory chráníme

Skalní útvary jsou součástí krajiny, a kdyby zanikly nebo by se nešetrně zacházelo s jejich okolím, o hodně bychom tím ochudili přírodu i sebe. Když někdo těsně vedle mohutné skály postaví dejme tomu továrnu nebo výškovou budovu, znamená to konec zajímavého a krásného prvku v krajině. Proto dnes každá větší stavba už při projektování prochází přísným posuzováním, kde má důležité slovo i vliv na přírodní prvky.

Horší to je, když zapracuje sama příroda. Hlavně na jaře, kdy taje sníh a kamenné masívy se podmáčí, může se i zřítit celá skála. V poměrně nedávné minulosti se to stalo třeba u Hřenska nebo u Karlštejna. Ovšem i tady může člověk podobným katastrofám do určité míry předejít svojí šetrností a odborným přístupem.