Těžba kamene
Letecký pohled na etážový jámový lom blízko Karlštejna
Kamenolom se dá otevřít všude tam, kde je v zemi dostatek kvalitního kamene pro požadovaný účel a kde nedochází ke konfliktu s jinými zájmy. Ty se mohou týkat ochrany přírody, cenných zemědělských či stavebních pozemků nebo problémů s vlastnictvím pozemků.
V minulosti se lomy zakládaly kdekoli, kde vystupovala skála na povrch. Pak už přišly ke slovu zkušenosti lomařů a často i náhoda. Pokud surovina nebyla dobrá, lom byl opuštěn. Dnes těžbě vždy předchází geologický průzkum a podle jeho výsledků se provede výpočet zásob. Ten ukáže, zda se kámen opravdu vyplatí dobývat, případně jak. Než se začne těžit, stanoví se nejprve dobývací prostor, jehož hranice se nesmí těžbou překročit.
Kamenolomy jsou různého druhu v závislosti na terénu, v jakém byly založeny Dva nejběžnější typy jsou: lom stěnový, který se zařezává do svahu kopce, a lom jámový, který jde do hloubky a vytváří tak v zemi umělý kráter. V obou se dnes nejčastěji provozuje etážová těžba. Při ní se ve skále vytvoří patra o určité výšce a na nich se kámen postupně odlamuje. Pak záleží už jenom na dopravě suroviny ven z lomu, nejčastěji těžkými nákladními auty.
Těžba kamene
Prosecké skály v Praze se zazděnými vstupy do podzemních štol.
Kámen se dá těžit i v hlubinných dolech
Dnes už takových není mnoho, hlavně jsou to doly na břidlici v oblasti Nízkého Jeseníku. Ale ještě do poloviny dvacátého století se tak těžil například vápenec v okolí Prahy a na Berounsku. Nejdřív se lámal z povrchu, ale pokud pozdější průzkum zjistil v hloubce ložisko kvalitní suroviny, razily se z lomu štoly a pak se dobývalo pod zemí.
Podobný osud měl důl Richard u Litoměřic, do nějž pak němečtí okupanti za 2. světové války umístili tajnou podzemní továrnu, budovanou vězni. I tady se původně těžil vápenec.
Přibližně ze 16. až 18. století pocházejí spletité štoly na severovýchodním okraji Prahy, hlavně na Proseku a v Hloubětíně. Dobýval se tu pískovec, ovšem především jako písek do malty. Proto staří horníci postupovali hlavně po zvětralých puklinách ve skále, kde se pískovec snadno drolil. Zanechali tak po sobě složitou změť podzemních chodeb. O některých se nevědělo až do 70. let 20. století, kdy se tu během výstavby sídliště začal propadat terén a pukaly zdi nově postavených budov.
Nekvalitní kámen odstraňovaný z lomu se nazývá skrývka nebo hlušina a hodí se jenom na úpravy terénu. V tomto případě je to břidlice.
Lámaly se i balvany
Dělo se to hlavně v devatenáctém století, kdy stoupala poptávka po žule. Čím dál víc se zjišťovalo, že je to dobrý a pevný stavební materiál, ale málokdo ji uměl vytěžit ze souvislé skály. To už vyžadovalo technické prostředky, více zaměstnanců i peněz. Zato v krajích bohatých na žulu bylo i dost velkých balvanů, které se povalovaly volně po terénu. A tak prostě majitelé pozemků rozlamovali balvany a jejich úlomky prodávali jako kamenivo.
Určitě tak vzala zasvé řada cenných útvarů, které by dnes byly přírodními památkami. Ví se, že tak byly zničeny i některé viklany. Zájmy těžby však byly neúprosné a na ochranu přírody se ještě nehledělo. Dnes je to nenahraditelná ztráta.
V lomech, kde se těží převážně odstřelem, zůstává kámen rozdrcený a lámavý.
Proč nemají kameníci rádi výbušniny
Pokud se ušlechtilý dekorační a sochařský kámen láme pomocí výbušnin, způsobuje to otřesy skalního masívu. Následkem toho mohou v kameni vzniknout nepostřehnutelné prasklinky a materiál se pak při řezání na kamenné desky nebo i při sochařském opracování může rozpadnout, případně zlomit v místě, kde se to nejméně hodí.
Proto se při těžbě dekoračního kamene v lomech dává přednost jiným, šetrnějším technologiím, jako je klínování nebo odvrtávání. Používá se i náročnější, ale vůči kameni velmi ohleduplné rozřezávání lomových stěn lanovou pilou. Když už se v lomu střílí, pak si zpracovatelé stěžují na velké množství odpadu, pro který se těžko hledá využití. Odstřely se tedy v současnosti uplatní hlavně v těch kamenolomech, kde se těží pouze na štěrk.
Kámen se dá lámat také pomocí těchto tzv. pérových klínů.
Klínování
Je to jeden z nejstarších a nejjednodušších způsobů lámání kamenných bloků, který se používá dodnes. Na hraně, po které se má blok vylomit ze skály, se vysekají malé záseky, do nich se zasadí ocelové klíny a do těch se buší velkými kladivy nebo palicemi tak dlouho, až kámen mezi nimi praskne. S technickým pokrokem byly samozřejmě vymyšleny i různé pokročilejší postupy, jako třeba hydraulické klínování. Princip však zůstává stále tentýž.
Od starověku je známé také trhání kamene dřevěnými klíny namáčenými ve vodě, které se někde používalo až do nedávné doby. Nabobtnání klínů vodou způsobovalo takový tlak, až se skála sama roztrhla.
Kamenné bloky lámané klínováním poznáme snadno. Jsou na hranách ozubené, zůstaly na nich totiž jamky po zarážení klínů.
Kamenné bloky vytěžené pomocí odvrtávání.
Odvrtávání
I odvrtávání je poměrně jednoduchý a přitom rychlý způsob, jak oddělit kamenný blok požadovaných rozměrů od okolní skály. Vlastně se ani od klínování příliš neliší. Opět se nejprve určí, kde bude mít blok hranu, a na ní se pak jeden vedle druhého vyvrtávají úzké vrty. Pak skála buď povolí sama, nebo se do vzniklých otvorů lije zvláštní hmota podobná cementu, která se při tvrdnutí rozpíná, až skálu rozlomí.
Odvrtávání na kamenných blocích také velmi jednoduše rozeznáme. Bloky jsou po stranách vroubkované, takže se dají přirovnat k mohutným poštovním známkám.
Pokud bychom hledali technologii rozlamování, která se v současnosti používá nejvíc, bylo by odvrtávání jistě žhavým favoritem. A tak můžeme vroubkované bloky často vidět za ploty kamenických firem, nebo i na nádražích, připravené k dopravě.
Opuštěný buližníkový lom na vrchu Ládví v Praze dnes slouží jako rekreační plocha.
Co se stane, když se kámen dotěží
Jen výjimečně po vytěžení všeho kvalitního kamene zmizí celý kopec, který tu byl předtím. To se málokdy stává i ve světě, u nás takový případ snad ani nemáme. Většinou tu zůstane opuštěný lom, rána do krajiny. Co s ním?
Může se prostě nechat a může dokonce krajinu obohatit, pokud po těžbě vznikla zajímavá skalní scenérie (viz kámen v přírodě). Někdy se dá starý lom využít jako rekreační plocha, třeba součást lesoparku. Další možností je vytěžený prostor zastavět, samozřejmě spíš průmyslovými než obytnými stavbami. Někdy je to výhoda, zvlášť pokud jde třeba o hlučné nebo nebezpečné provozy, které umístění „ve skále" izoluje od okolí.
V mnoha případech se vytěžené prostory zavezou. Ať už zeminou odjinud, třeba vykopanou na stavbách nebo při ražení tunelů, nebo i skládkou odpadů. Po zavážení se povrch postupně vyrovná do původních tvarů, pokrývá se hlínou, oseje travou a osází keři a stromky, rekultivuje se. Naši potomci už vůbec nepoznají, že se tu někdy těžil kámen.
