Hrnčířství

 

Pán Bůh první hrnčíř byl,
když Adama vytvořil.
Z hlíny si ho postavil,
hrnčíře tím oslavil.

Tak v téhle písničce se za hrnčíře považuje i sám Pán Bůh. Je pravda, že hlína byla materiálem využívaným od pravěku, materiálem, který díky své tvárnosti fascinoval lidi od nejstarších dob. Konec konců Adama a Evu jako bytosti stvořené z hlíny, měli hrnčíři i ve svém cechovním znaku.
Jak se dříve nádoby vyráběly, můžeme poznat z tohoto skoro dvě stě let starého popisu:
Hrnčíř dělá s hlínou mastnou, tuhou, jež ještě se dá smíchati s trochou písku. Musí však ji dobře hnísti a propracovati, vyváleti a tahati. Kaménky přitom nalezené musí odvrhnouti. Z takové hlíny povstane rozmanité nádobí, velmi užitečné k vaření, jedení a pití.
Když jest nádobu vytvaruje a usuší, tak ji pálí. Nádoba pak získá barvu červenavou či žlutavou, která může dál ještě zdobena býti.

Hlavní kroky hrnčířovy práce, jsou tedy: výběr a propracování hlíny – vytvarování nádoby – pozvolné sušení – vypálení – zdobení.

Nejstarší nádoby se tvarovaly neboli stavěly ručně. Takový pohárek stočil hrnčíř z dlouhého válečku. Větší a krásnější nádoby vznikaly na hrnčířském kruhu poháněném nohama.
Kdysi se hrnčířské nádobí vypalovalo na polním ohništi. Když se ale hrnčíři začali stěhovat do měst, museli víc myslet na bezpečnost, a tak začali využívat pecí. Pece byly obvykle velké, vystavěné z cihel. Dovnitř se musel vejít přikrčený člověk, aby tam nádoby mohl naskládat a po vypálení zase vyjmout. Pálení trvalo i tři dny. Topilo se zvolna, aby hlína nepopraskala. Povrch hliněných výrobků se pokrýval sklovitou polevou – glazurou. Barvy glazur se řídily tím, jaké příměsi hrnčíř použil. Známe hnědé, zelené, bílé, černé, žluté i modré. Nádoby bylo možné také zdobit různými dírkovači a kolíky. Hrnčíř potřeboval kromě hrnčířského kruhu ještě drát na odříznutí výrobku od kruhu a různé špachtle a cidlinky. Hlavně ale musel mít dvě šikovné ruce.
Co byste si z hrnčířského zboží mohli koupit dejme tomu ve středověku? Bohatý sortiment domácího nádobí – džbánky, talíře, misky, lahve, pekáče, formy, ale také vykuřovadlo na včely, formu na klobouky, svícen, dymník na louč a dokonce kamnové kachle. To všechno musel dobrý hrnčíř zvládnout.
Podle nejstarších keramických střepů, způsobu jejich zdobení a vypálení, dnes archeologové odhalují tajuplné dějiny života našich nejdávnějších předků.