Lazebnictví

 

Už od raného středověku byli mezi námi lidé, kteří pečovali o čistotu těla a provoz lázní – lazebníci.Lazebník nebyl ovšem nijak zvlášť vážený. Hanlivě se provozovatelům lázní říkalo řitomyjci a dokonce jsou zachována královská omezení, která říkají, že lazebník nesmí být členem městské rady stejně jako pištec (hudebník), neboť to jsou lidé „zadní.“

Lazebník býval často také bradýřem, dnes bychom řekli – holičem.

Lázeň byla obvykle majetkem obce a lazebník ji provozoval za nájem. Lázeň se dělila na potící a mycí. V první se pomocí páry a horkého vzduchu hosté potili a lazebníci je mrskali koštišti, ve druhé byly dřevěné kádě s horkou vodou. Dnes bychom tedy mohli říct, že se jednalo o předchůdce sauny a bazénu. Součástí lázně musela být, tak jako dnes, také šatna. Ve středověku se jí ovšem říkalo zouvalna. Tady se hosté svlékali a také tu svěřovali do úschovy své klenoty.
Na rozdíl od dnešních lázní byste tu ovšem našli také „ordinaci.“ Lazebník uměl pracovat s ostrými nástroji, dovedl trhat zuby, ošetřovat řezné rány a pouštět žilou. Byli to často lékaři bez univerzitního vzdělání. Teprve později se od lazebníků a bradýřů oddělila samostatná profese chirurgická.

Štěstí to, má milá štěstí,
v lázni horké tu jésti.
v lázni horké tu píti,
přesladké s tebou žití.

Z veršů je patrné, že lázně mohly být smíšené, že se tu také jedlo a pilo. V lázni se zkrátka děly věci. Tak třeba na počátku 15. století byl český král Václav IV. pány zajat. Po čase žádal o lázeň a dostal ji. Podle pověsti požádal půvabnou lazebnici Zuzanu, aby  mu pomohla k útěku. Ta krále převezla na loďce do bezpečí. Vděčný panovník věnoval za to lazebníkům symbol – ledňáčka obtočeného vínkem (věncem). Tento znak můžete vidět třeba na Staroměstské mostecké věži.