O občanství

 

Česká republika je více než  dvacet let demokratickým státem, ve kterém platí zákony a dodržují se důležitá lidská práva. Ne vždy tomu tak bylo. Po dlouhých jedenačtyřicet let jsme byli občany totalitního státu, kde se za „nesprávný“ názor věznilo i popravovalo. A ještě dříve po stovky a tisíce let jsme byli pouhými obyvateli říší a království bez důležitých lidských práv.

Dnes jsme – jako většina zemí Evropy a světa - občanskou společností. To znamená, že jsme si jako občané rovni, že máme stejná práva. Ta nejdůležitější jsou zapsána v zákoně zvaném Ústava, respektivě v její části Listina základních práv a svobod..

Člověk u nás je zároveň občanem státu a zároveň občanem obce (vesnice nebo města). I to má své výhody. Obce totiž nespravuje někdo nahoře, někdo zvenku, vrchnost, kníže nebo politik. O obce se starají lidé sami. Sami si mohou zvolit do čela vesnice nebo města své zástupce a sami jejich práci  mohou kontrolovat. Škoda, že si to zatím málo lidí uvědomuje a svoje práva v tomto směru více nevyužívá.

Práva, svobody a zákony jsou dobrá věc, ale občanství je něco víc. Dobré občanství, to je ochota dodržovat i ta pravidla, která v zákonech zapsaná nejsou: tolerovat se navzájem, spolupracovat na společných věcech, pomoct si v nesnázích.