Slované na našem území

Ivan Bauer, Eva Zirhutová

 

Bylo, nebylo – dávno tomu. Tak nějak bychom mohli začít vyprávění o Slovanech, kteří před více než tisíci pěti sty lety přišli na naše území. Nepřišli do země oplývající medem, mlékem a strdím, jak praví pověst i praotci Čechovi. Přišli do země krásné, ale nebezpečné hlubokými hvozdy, nehostiné rozsáhlými mokřady.

Živobytí tu naši předkové neměli lehké. Ve věčném boji s přírodou i počasím obdělávali malá, chudá pole, pěstovali obilí, které vydalo z jednoho zrna dvě, zakládali nevelké osady, i větší a bezpečnější hradiště. Zpracovávali železo, tkali látky, vyráběli jednoduché keramické nádoby. Na jejich nebi sídlili bohové Radegast, Lada a později Kristus.

O jejich životě se dozvídáme jen z vykopávek a nepatrných útržků písemných zpráv. Příběhy ze Starých pověstí českých o praotci Čechovi, Libuši, Bivojovi nebo Horymírovi jsou bohužel jen pohádkami s nepatrnou historickou hodnotou.

Zatímco Čechy jsou pro nás ještě v 9. století opředeny tajemstvím, na Moravě, jako hvězda na historickém nebi, září Velká Morava. Říše, která má jméno, hranice, panovníka a co víc, dva vznosné učence, bratry Cyrila a Metoděje. Přicházejí z daleké ciziny, aby učili zdejší lid, jak žít v mravnosti a počestnosti, jak rozumět psanému slovu. Přicházejí, aby šířili křesťanství, a to ne jazykem latinským, jako mnohde jinde v Evropě, nýbrž jazykem místním, staroslověnským.

Teprve v 10. století  konečně začíná i v Čechách svítat. Z temnoty se vynořují první  postavy mocného rodu Přemyslovců, postavy prvních českých knížat. Nejjasněji svítí jméno knížete Václava – patrona české země, panovníka s hlubokou vírou a moudrostí. I v Čechách se začínají spojovat slovanské kmeny, i v Čechách vzniká první stát. Jeho hranice tvoří hřebeny hor, jeho panovníkem se stává kníže Bořivoj.