Doba bronzová? Tak na tohle téma se vždycky těším.

učitel dějepisu Ivan Bauer

 

Na tohle téma se jako učitel vždycky těším. Možná je to proto, že to byla první hodina, kterou jsem kdysi dávno učil, možná je to tím, že tu nacházím spolu s dětmi řadu zajímavých vztahů, ale nejspíš proto, že doba bronzová je o lidech. Jestli neolit říká, jak člověk zasáhl do přirozeného běhu přírody, doba bronzová ukazuje, co udělala nová surovina s lidmi a jejich vztahy.

Nikdo přesně neví, jak to začalo. Víme jen to, že některé kameny jsou protkány žilkami kovu. Snad se člověku jen líbily, snad zjistil, že se zpracovávají hůř než pazourek nebo kost, možná takovými kameny náhodou obložil ohniště, a tak přišel na to, že se teplem mění. Nevíme a nebudeme vědět. Víme jen, že první rudou, kterou lidé tavili, byl chalkopyrit a prvním kovem měď. Jenže měď je měkká, a tak člověk hledal dál.

Přidáme-li do slitiny k mědi cín, vznikne bronz. Přidáme-li k mědi jen dvě procenta cínu, tvrdost slitiny vzroste osmkrát. Bronzový pancíř je odolnější, bronzová sekera vydrží déle. Bronzová dýka je vzácnost a svému majiteli propůjčí pocit výjimečnosti. A dívky? Dívky a ženy se chtějí líbit, a tak dodnes žasneme nad krásou bronzových náramků a šperků. Kněžka z Libenic musela být ve své době váženou a krásnou ženou.

Jenže…chalkopyrit nebo cínovec nenajdeme všude. A tak se některé oblasti začaly vyvíjet rychleji než jiné. Ne nadarmo je Řecko kolébkou evropské civilizace. Minojská Kréta, Mykény nebo Kyklady, tam všude bronz zdomácněl a odtud se dostal dál. U nás bylo pokročilou oblastí Krušnohoří. Však jméno Cínovec mluví samo za sebe.

Jenže…vyrábět bronz nedovedl každý. Kdo to uměl, ten byl „trendy“ a „in“ Kdo to uměl, ten byl vítán, kdo to uměl, toho kmen přijal, i když byl cizinec. Tak se do společenství pokrevně příbuzných mohl dostat i někdo zvenčí. A tak vznikají tzv. sousedské občiny. Lidé v nich měli společný majetek, žili spolu na určitém území, ale všichni členové už nebyli pokrevně příbuzní.

Jenže…výroba bronzu je mužská záležitost. Těžko si představit ženu bronzířku, kulturistku, která odlévá bronz a obsluhuje měch. A tak se formuje a prosazuje patriarchát. Muž se stává hlavou rodiny, živitelem, autoritou.

Jenže…chcete-li slévat dva kovy, potřebujete vysokou teplotu. Potřebujete tavící pec a speciální znalosti. A tak se objevují nová řemesla – hutnictví a kovolitectví. A hutníci a kovolitci mají nezastupitelnou úlohu. Jejich znalosti a dovednosti jim zajistí obživu. Nesejí a přece sklízí. Vyměňují své výrobky za obilí nebo potraviny. Nabízejí, jak bychom dnes řekli, svoje „know-how“ a jistě na tom neprodělají.

Jenže…bronzové nástroje pomohly lépe připravit půdu. Víc se urodilo. Vznikl nadvýrobek. Poprvé mám víc, než potřebuji. Co s tím?  Budu obchodovat. Nebudu orat brázdy a šlapat hlínu, nebudu v horku a dýmu u pece otírat zpocené čelo. Naložím zboží, zapřáhnu nebo vystrojím lodici a nabídnu své zboží tam, kde o ně stojí. A tak začaly Evropu křižovat kupecké výpravy, ustálily se některé cesty a spoje. Od Baltu s jantarem k Jaderskému moři, s alpskou solí na východ, s krušnohorským cínem k jihu. Kupec byl vítaný a ctěný.

Jenže…jsou nejen pole orná, jsou i pole válečná. Z bronzu vyrobíte nejen srp nebo náramek, ale také kopí nebo meč. Tam, kde je majetek, je i závist, a tak se důležitou skupinou stávají bojovníci, válečníci, jezdecká družina, která chrání i útočí. A jejich božstvem už není Venuše, matka, dárkyně života a bohyně plodnosti. Válečníci začnou vzývat božstva války.

Hoďte si pomyslnou kostkou doby bronzové. Ať padne jakoukoli ploškou, vždycky ukáže zajímavou otázku, podstatnou změnu. Změnu, která stála na počátku dlouhé cesty člověka od pouhého přežití ke znalostem, od závislosti na přírodě k jejímu ovládnutí, od bezohledného využití zdrojů k trvale udržitelnému rozvoji a od barbarství pravěku k lidské civilizaci. A ta cesta stále pokračuje.