Hrady, mlčenliví svědkové zašlé slávy

Ivan Bauer

 

Hrady mám rád. Už dlouho. Vzrušují mě. Nemám na mysli parkoviště plná autokarů a nádvoří plná turistů. Nemám na mysli znuděné, gramofonu podobné výklady a cvakající fotoaparáty. Mám na mysli hrady tajuplné, ztracené v houštinách, skryté.

Pamatuju si na jeden výlet na Lichnici, kam jsme vyrazili s kamarádem Michalem.  Bylo šedivo, drobně mžilo a celý den foukal ostrý vítr. Když mi zazvonil budík, přetáhl jsem si peřinu přes uši a otočil se na druhý bok. Ale Michal byl tvrdohlavý, neústupný nebo vytrvalý. Vytáhl mě na vlak i do deště. A bylo to zvláštní. Působivé. Za celý den na Lichnici tehdy nikdo nepřišel. Celý hrad byl jenom náš, ze sklepů čišel chlad, kmeny stromů úpěly, iluze středověku byla dokonalá.

Hrady jsou mlčenliví svědkové zašlé slávy. Mlčenliví, ale ne němí. Kdo dovede naslouchat, tomu vypravují neobyčejné příběhy. O lásce a zradě, o odvaze a hrabivosti, o smělých plánech i bezbřehém zoufalství.

Hrad se vyvinul jako opevněné sídlo ze staršího hradiště. Stal se místem k životu i pevností, která měla střežit bohatství a klid svého pána. Stavební vývoj hradu má přesné zákonitosti, jeho podoba závisí na úrovni obléhací techniky, a tak se proměňuje v čase.

Nejvíc českých hradů pochází ze 13.-15. století. Jejich zakladateli bývají panovníci. Královské hrady jsou hrdé a pyšné. Jsou to strážci krajiny. Bezděz, Zvíkov, Křivoklát…

Někdy se stalo, že panovník propůjčil členu své družiny díl půdy s podmínkou, že tu vystaví hrad a bude se o svěřené území starat. Tehdy mluvíme o hradech panských. Lichnice, Český Krumlov apod.

Král i pán mysleli víc na bezpečnost než na pohodlí. Hrad neposkytoval mnoho komfortu.

Je ráno. Vidíš uzounký pramínek kouře nad komínem černé kuchyně. Kuchmistr zatápí k snídani. Pán s rodinou přechází nádvoří směrem k hradní kapli. Zvon volá k jitřní pobožnosti.

Je poledne. Slunce stojí vysoko. Hladina vody v příkopu se leskne jako stříbro. Trámy mostu duní. Do brány vjíždí další těžký vůz. Sám pan purkrabí se přišel přesvědčit, zda je náklad v pořádku. Skládají kámen z nedalekého lomu. Bude se přistavovat dvorní křídlo.

Je večer. Slunce mizí v korunách smrků. Šero houstne. Za okny blikají pochodně. Hradní pán rozkázal posílit stráže.

Tak – tady je máme: hradní pán s rodinou, kaplan a purkrabí. To byly jistě nejdůležitější postavy. Purkrabí byl pánovým zástupcem, váženým úředníkem. Tak například purkrabí Hirzo ze Zvíkova je podepsán jako svědek na některých královských listech.

Kromě toho bychom na hradě našli posádku, vycvičené profesionály: ordo equestris – stav rytířský. Rytíř byl profesionálním válečníkem. Ale nestačilo jen vládnout mečem. K rytířství patřily šerm i šarm, odvaha i rozvaha, statečnost i skromnost, věrnost i dvornost.

A to nezmiňujeme desítky bezejmenných, těch, o kterých se nepíše v listinách, těch, bez kterých by se každodenní život na hradě zhroutil. Měli své přesné povinnosti a úkoly. Zvláštní kategorií byli tzv. manové, kteří trvale na hradě nebydleli, ale konali tu pravidelnou službu.

Kroniky vypravují o dlouhých obléháních, pověsti o ukrytých pokladech, básně o temných siluetách v měsíčním svitu, archeologické zprávy odkrývají každodenní život obyvatel hradu a svazky zemských desek ukazují ty, kdo hradními komnatami procházeli jeden po druhém.

Hrady jsou svědkové mlčenliví, ale rozhodně ne němí. Učme se jim naslouchat.