Cestovatel

Jak se může stát člověk profesionálním cestovatelem a fotografem? Je na to potřeba škola? Známosti? Náhoda?

Nevím, já chtěl být vždycky elektrikář. Měl jsem doma skříň plnou kabelů, vyřazených zásuvek a  vypínačů, co mi nosil strejda z práce. Pak jsem ale zjistil, že vůbec neumím matiku a fyziku a bez toho se elektrika dělat nedá.
Můj táta mě odmala brával do lesa. Někdy jsme chodili na houby, a když mi bylo deset, tak  na posedy. Vzpomínám si, že to pro mě bylo hodně zvláštní jen sedět, nemluvit a vidět věci, co jiní ne. Zatímco ostatní spí v teplých postelích, vy mrznete na posedu. Já péřovou bundu, táta myslivecký kabát. Vždycky, když táta střílel, zakryl jsem si oči. Když jsem byl starší, začínal jsem mít pocit, že tam nemám co dělat, že jsem něco porušil, jestli mi rozumíte.
Přestal jsem s tátou chodit, našel si kamarády, hrál fotbal a počítačové hry. Pak přišla vysoká a po ní zaměstnání. Jenže práce bylo strašně moc. Myslel jsem kolikrát, že to nezvládnu. Až jednou na mě zase přišla chuť vypadnout někam ven. Když jsem pak konečně vyjel s kolegou na víkend do Tater, připadal jsem si, že jsem v lesích a horách poprvé. Nechápal jsem, jak jsem mohl zapomenout. Veliká úleva, všechno bylo zase v pořádku.

Od rekreačního cestování k profesionálnímu zbývá ale ještě kus cesty, nemám pravdu?

Jo. Několik let. Začal jsem cestovat víc a dál, snažil se najít si na to čas alespoň jednou za měsíc. Byl jsem třeba na rašeliništích v Norsku, v rumunských Karpatech, kde pořád ještě pracují s koňmi a sečou louky kosou a pečou domácí chleba. Zažíval jsem věci, co šly jen těžko říct lidem, kteří nebyli na výpravách se mnou. Snažil jsem se to všechno nafotit. Hrozně mě to bavilo, a když jsem se pak doma fotkami probíral, bylo to, jak kdybych tam byl znovu.
Jednou jsem fotky ukazoval kamarádovi, co je na vozíčku, a ten se rozbrečel. Řekl mi, že to je, jako by tam byl taky.

To byl zlom ve Vašem životě?

Zlom, to určitě. Ale vydělávat jsem si tím začal teprve, když mi bylo dvaatřicet. Do té doby se všechno dávalo pomalu dohromady, aniž jsem to tušil. Pracoval jsem jako zástupce ředitele cestovní kanceláře a jednou jsme s kamarády udělali výstavu fotek z výletu na Špicberky. Oslovil mě personalista časopisu pro cestovatele a turisty. Řekl, že když pro ně budu fotit země jako Norsko, Finsko, Arktidu a další, tak se můžeme dohodnout. Plácli jsme si. Od té doby jezdím po světe a fotím.

Takže ani škola, ani náhoda, ani známosti! Z Vašeho vyprávění mám dojem, že se události odehrávaly nějak samy od sebe, aniž byste věděl proč. Že tím nejdůležitějším byla radost něco hezkého dělat – pro sebe i pro druhé.

 

autor rozhovoru: Miroslav Bárta