Trenér tenisu

Jak se člověk stane trenérem tenisu, pane Herci?

Nestane se to ze dne na den. Jako kluk jsem byl sportovní typ – fotbal, tenis, kolo.Vzpomínám si, jak jsem jednou doma řekl, že se jedu projet. Vrátil jsem se za tři dny. Cestou jsem dostal nápad zajet za tetou na Moravu. Tenkrát ještě nebyly mobily a teta neměla telefon. Doma z toho bylo pozdvižení.
Tenis jsem hrál od osmi let, přihlásil mě táta.

A bavil Vás tak, že jste se mu chtěl věnovat profesně?

To ne. Po škole jsem dělal všude možně. Sekal jsem trávu na horách, sklízel brambory, sel obilí... Jednou za mnou přišel známý a nabídnul mi místo trenéra. Dočasně, na výpomoc. Byla to velká výzva a já váhal. Ale zkusil jsem to. Bavilo mě to, a tak jsem dostal po čase tu práci na plný úvazek.

Je rozdíl mezi tím, tenis hrát a tenis vyučovat?

Je to o předávání zkušeností. Zajímalo mě, jestli dokážu předat dál to, co jsem se za ta léta hraní sám naučil. Trénuju i dospělé, ale dětem se věnuju víc. S dospělými si víc zahrajete, děti jsou bezprostřední, je s nimi větší zábava. Dokážou brát hru smrtelně vážně a dokážou se krásně radovat – hlavně když vyhrajou nad svým trenérem (smích).

Je podle Vás velký rozdíl mezi tréninkem a školou? Obojí je povinnost.

Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Většinu dětí na tenis přihlásí rodiče. Teprve čas ukáže, jestli je to bude bavit a vydrží u toho. Důležité je překonat začátky. Třeba Lukáše, kterému je dnes patnáct, hraní ze začátku nudilo. Pořád chtěl přestávku, vymlouval se na špatné boty, na nemoci … Ale chodil dál. Dnes mi říká, že hra je pro něho něco, bez čeho nemůže být.
Každý z nás je jiný. To by měli vědět i ve škole. Někdo se třeba rozbrečí, když se mu nedaří, jiný roztříská raketu. Musíte pochopit oboje. Nepřirovnávat je k sobě.
Tréninky, stejně jako škola, by měly být zajímavé. Nemůžete vyprávět celou hodinu vtipy, když se má trénovat, ale humor je potřeba. A samozřejmě se snažit dětem rozumět. Teď třeba Robert prohrál. Měl jsem pro něj připravené čokolády – v obou rukách. Dal jsem je za záda a zeptal se: „Z které ruky?“ Když dostal čokoládu, křičel: „Já to věděl!“ Nebo jsem se domluvil s kolegou. Přišli jsme do tělocvičny a on měl v kapse vypínač od světel. Já jsem zatleskal, on zmáčknul vypínač. Rozsvítilo se. Děti to taky zkoušely a hned hlásily rodičům: „Tady jsou světla na zatleskání!“

Co podle Vás dětem tenis dává?

Tenis je náročná hra. Trénuje se za každého počasí, když prší, když je zima. Místo nedělních výletů se jezdí na zápasy. U tenisu děti poznají, že kdo tvrdě trénuje, tomu se daří. Nemůžou si něco vymyslet a doufat, že to projde. Ošulení se pozná a to je dobré vědět i do normálního života.

Pane Herci, děkuji za rozhovor. Ať se Vám daří  vychovávat nejen šikovné tenisty, ale i  poctivé lidi.

autor rozhovoru: Miroslav Bárta