Neandrtálec

 

Před sto dvaceti tisíci lety, před příchodem poslední a nejkrutější doby ledové, se z temna minulosti vynořuje pračlověk zvaný neandrtálský. Chodí trochu těžkopádně, s hlavou nachýlenou, čelo mu ustupuje dozadu, není ještě dostatečně klenuté.

Neandrtálec žije v tlupách. Dávno už zná oheň, dovede ho sám rozdělat, objevil už všechny přednosti tohoto užitečného „rudého květu“. Loví drobné živočichy, i ty velké -  mamuty, koně, kozorožce, jeskynní medvědy.  A mluví! Primitivně, zřejmě více skřeky a posunky než slovy, ale je to už lidská řeč. A jisté je, že mu to myslí. Přemýšlí o sobě, o světě, o životě, o smrti.

Je totiž prvním tvorem, který začal pohřbívat své zemřelé. Ne vždy, ne každého. Představuje si snad, že smrt je záhadným, tajemným pokračováním života? Nebo že nebožtík může ubližovat pozůstalým, a je proto třeba svázat ho do kozelce provazy, zatížit kameny, znemožnit mu, aby se vrátil mezi živé?

Možná ano, možná ne. Buďme v našich úvahách opatrní. Rozumíme nalezeným kostrám skrčenců správně? Co znamenají předměty po boku zemřelých? Mají být výbavou na cestu do záhrobí? Nevíme. Tušíme, že naši předkové konali obřady, že uctívali božstva, že měli pravěké oltáře. Nalezená medvědí lebka v jeskyni mohla být posvátnou nádobou v nejstarším chrámu světa. Jsou to ale pouze naše dohady, podstata pradávných obřadů nám už asi navždy zůstane zahalena.